Kdo je řidič referent a kdo školení potřebuje (2026)

„Řidič referent“ je jeden z těch pojmů, které všichni používají, ale nikdo je nikdy neviděl napsané v zákoně. Není to náhoda – žádný právní předpis ho nedefinuje. Přesto se za ním skrývá zcela reálná povinnost zaměstnavatele, kterou kontroluje inspektorát práce. Pojďme si ujasnit, kdo do této skupiny patří, kdo ne a odkud se povinnost školit vlastně bere.

Definice, kterou používá inspektorát práce

Státní úřad inspekce práce (SÚIP) ve svém výkladu ke školení řidičů „referentských“ vozidel popisuje řidiče referenta jako zaměstnance, který řídí vozidlo v souvislosti s výkonem práce, ale není řidičem z povolání. Klíčová jsou dvě slova: zaměstnanec a v souvislosti s výkonem práce.

Prakticky to znamená kohokoli, kdo v pracovní době nebo kvůli pracovnímu úkolu sedne za volant:

• obchodní zástupce, který jede za klientem,
• technik na servisním výjezdu,
• účetní, která veze doklady na úřad,
• ředitel školy, který jede na poradu na krajský úřad,
• skladník, který přeparkuje dodávku v areálu,
• starosta nebo úředník obce, který jede služebním autem na jednání.

Nezáleží na tom, jak často dotyčný řídí. Zákoník práce nerozlišuje mezi „profesionálním“ a „občasným“ řízením v rámci BOZP – rozlišuje mezi činnostmi, u kterých hrozí riziko, a těmi, u kterých ne. Řízení vozidla je riziková činnost vždy, i když se odehraje jednou za rok.

Odkud se povinnost bere

Základem je § 103 odst. 2 zákoníku práce (zákon č. 262/2006 Sb.). Ten ukládá zaměstnavateli zajistit zaměstnancům školení o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, které se vztahují k rizikům jejich práce.

Co jsou ty „ostatní předpisy“, říká § 349 odst. 1 zákoníku práce: patří sem mimo jiné dopravní předpisy. Tím se kruh uzavírá – kdo při práci řídí, přichází do styku s riziky silničního provozu, a zaměstnavatel ho o příslušných předpisech musí proškolit.

§ 103 odst. 3 pak dodává, že zaměstnavatel určí obsah a četnost školení, způsob ověřování znalostí a vedení dokumentace podle rizik, která u něj hrozí. Tady vzniká prostor pro různé formy školení, o kterém se dočtete v našem článku o povinnosti školení.

Řidič referent versus řidič z povolání

Nejčastější nedorozumění vzniká záměnou s řidiči z povolání. Rozdíl je zásadní a stojí za to ho mít v hlavě:

	Řidič referent	Řidič z povolání
Právní základ školení	§ 103 zákoníku práce	zákon č. 247/2000 Sb.
Typ školení	školení BOZP, obsah určuje zaměstnavatel	profesní způsobilost, vstupní a pravidelné školení v akreditovaném středisku
Akreditace poskytovatele	zákon nevyžaduje	vyžaduje
Průkaz	žádný zvláštní (osvědčení pro dokumentaci BOZP)	průkaz profesní způsobilosti řidiče
Doba řízení a přestávky	NV č. 168/2002 Sb.	NV č. 589/2006 Sb. (a evropská pravidla)

Řidič z povolání je typicky řidič nákladního auta nad 3,5 t, autobusu nebo někdo, kdo má řízení jako hlavní pracovní náplň v komerční dopravě. Řidič referent má jinou profesi a řízení je jen prostředek, jak se dostat k práci.

Z toho plyne i praktický důsledek: školení řidičů referentů nikdo neakredituje, protože to zákon nepožaduje. Zákon také nestanoví, kdo smí školit – v praxi to bývá odborně způsobilá osoba v prevenci rizik, autoškola nebo interně kvalifikovaný zaměstnanec. Nabídky, které slibují „akreditované“ školení referentů nebo „zákonem uznaný certifikát“, slibují něco, co neexistuje.

Tři situace, ve kterých lidé chybují

1. „Jede vlastním autem, tak se ho to netýká“

Netýká se ho to naopak o to víc. Pokud zaměstnanec jede na pracovní cestu vlastním vozem se souhlasem zaměstnavatele (§ 157 zákoníku práce), stále řídí v souvislosti s výkonem práce. Školení se na něj vztahuje stejně jako na řidiče služebního auta. Praxe navíc doporučuje, aby zaměstnavatel souhlas s použitím soukromého vozidla podmínil doložením havarijního pojištění – při nehodě zaviněné zaměstnancem bez tohoto pojištění může škodu na soukromém autě nést zaměstnavatel.

2. „Jezdí jen po areálu, na silnici nevyjede“

Školení se vztahuje i na řízení mimo veřejné komunikace – v areálu firmy, ve skladu, na staveništi, na parkovišti. Právě v areálech se stává řada úrazů při couvání a manipulaci s nákladem. Nařízení vlády č. 168/2002 Sb. ostatně řeší organizaci práce při provozování dopravy obecně, ne jen na silnici.

3. „Máme jen jednoho, kdo občas jezdí“

Jeden řidič je pořád řidič. Povinnost je vázána na činnost, ne na počet lidí. Pro mikrofirmu s jedním služebním autem platí stejné ustanovení zákoníku práce jako pro flotilu se stovkou vozidel – jen rozsah dokumentace je pochopitelně menší.

Co zahrnuje pojem „vozidlo“

V praxi se školení řidičů referentů týká motorových vozidel do 3,5 t – osobních aut, dodávek, malých užitkových vozů. Zaměstnanci řídící těžší vozidla nebo autobusy spadají pod profesní způsobilost. Pro vysokozdvižné vozíky a další manipulační techniku platí samostatné požadavky na obsluhu, které školení řidičů referentů nenahrazuje.

Koho se to netýká

• OSVČ bez zaměstnanců – povinnost podle § 103 má zaměstnavatel vůči zaměstnancům. Živnostník sám sobě zaměstnavatelem není. Řada OSVČ ale školení absolvuje dobrovolně, protože ho vyžadují zákazníci (například při vstupu do areálů nebo ve výběrových řízeních).
• Zaměstnanci, kteří při práci neřídí vůbec – ani služebně, ani vlastním autem se souhlasem.
• Řidiči z povolání – ti mají svůj vlastní, přísnější režim podle zákona č. 247/2000 Sb.

Pozor však na dohody o provedení práce a pracovní činnosti. I „dohodáři“ jsou zaměstnanci ve smyslu zákoníku práce a povinnosti v oblasti BOZP se na ně vztahují. Pokud brigádník rozváží zboží firemní dodávkou, je to řidič referent.

Co si z toho odnést

Řidič referent je každý zaměstnanec, který kvůli práci řídí vozidlo do 3,5 t – ať už služební, nebo vlastní se souhlasem zaměstnavatele, na silnici i v areálu. Povinnost proškolit ho plyne z § 103 odst. 2 a 3 a § 349 zákoníku práce. Není to autoškola ani profesní způsobilost; je to školení BOZP, jehož obsah, formu a četnost určuje zaměstnavatel a které musí umět doložit.

V dalších článcích se podíváme, co přesně chce vidět inspektorát práce a jak často školení opakovat.